ÉRA OILERSV roce 1959, po několika neúspěšných pokusech dostat svůj tým do NFL, se ropný magnát K.S. "Bud" Adams jr. a Lamar Hunt rozhodli vytvořit vlastní ligu pod názvem American Football League. Do ligy rychle získali další NFL odmitnuté lidi, jenž toužili mít vlastní tým. Osm zakládajících členů, kteří dostali přízvisko "Foolish Club" (Společenstvo Bláznů), bylo:
Dallas Texans (dnes Kansas City Chiefs) - Lamar Hunt
Houston Oilers (Tennessee Titans) - Bud Adams
Denver Broncos - Bob Howsam
New York Titans (New York Jets) - Harry Wismer
Los Angeles Chargers (San Diego Chargers) - Barron Hilton
Boston Patriots (New England Patriots) - William Sullivan
Buffalo Bills - Ralph Wilson
Oakland Raiders - Wayne ValleyPůvodně měl být jeden z týmu v Minneapolisu, ale po obdržení NFL licence od roku 1960, byl nahrazen Oaklandem. Všech osm týmu přispělo částkou 25.000$ k vytvoření ligového centra, které vedl první AFL komisař, Joe Foss. První AFL draft proběhl 22. listopadu 1959, liga se pak naplno rozjela roku 1960 a zápasy vysílala televizní stanice ABC.
Lamar Hunt a Bud Adams, Bud Adams dnesS mixem hráčů z jiných profesionálních lig (QB George Blanda, C Bob Schmidt, T Al Jamison), nováčky v pro footballu (držitel Heisman Trophy RB Billy Cannon, G Bob Talamini) a hvězd z místních univerzit, kteří se nedostali do NFL (WR Charles Hennigan, DT Orville Trask), se Oilers stali jedním z nejsilnějších týmu nově vzniklé souteže. V prvních třech sezónach Oilers pokaždé postoupili do finále AFL.
Zajímavosti je, že k finálovým duelům je vždy dovedl jiný trenér: Lou Rymkus (1960), Wally Lemm (1961) a Frank “Pop” Ivy (1962). V roce 1962 se Oilers stali prvím AFL týmem, který podepsal hráče NFL, byl jim WR Willard Dewveall z týmu Chicago Bears, který v témže roce chytil od Jacky Leea nejdelší nahrávku v historii profesionálního fotbalu (99-yardů proti San Diegu Chargers).
Rymkus dovedl v úvodní sezóně Oilers k titulu východní divize s bilancí 10-4. Historicky první finále AFL se odehrálo na Jeppesen Stadium v Houstonu, do čtvté čtvrtiny šli Oilers s jednobodovým náskokem, na počátku této čtvrtiny Blanda přihrál Cannonovi pro 88-yardů a stanovil tak konečný výsledek zápasu 24-16. Blandova bilance v tomto zápase byla 301 naházených yardů a tři TD.
Po špatném vstupu do sezony (1-3-1) byl nahrazen trenér Rymkus trenérem Wally Lemmem, ten byl v roce 1960 v realizačním týmu, ale v sezóně 1961 ho opustil a dal přednost svým obchodním záležitostem. Pod Lemmovým vedením Oilers vyhráli devět zápasů v řadě a s bilancí 10-3-1 se po roce opět ve finále AFL sešli s Chargers a po vítězství 10-3 obhájili titul.
Poté co Wally Lemm dovedl Oilers k jejich druhému titulu přijmul pro sezónu 1962 post trenéra St. Louis Cardinals (NFL). Nový trenér Frank “Pop” Ivy dovedl s bilancí 11-3 v sezóně 1962 opět tým do finále AFL, tentokráte proti Dallas Texans. Dallas vyhrál první poločas 17-0, v druhém poločase Oilers skóre vyrovnali na 17-17 v základní hrácí době. Rozhodlo se až v druhém prodloužení po 25-yardovém FG Dallasu (v té době to byl nejdelší odehraný profesionální zápas).
Na další divizní titul pak Oilers čekali do roku 1967 kdy pod navrátilcem Wally Lemmem skončili základní část s bilancí 9-4-1, ve finále AFL pak jednoznačně prohráli s Oaklandem 7-40.
George Blanda, Billy CannonV 60. letech se také třikrát měnil stadion, kde tým odehrával svá domácí utkání. V letech 1960-1964 byl domácí stadión Jeppesen Stadium of University of Houston (dnes znám pod názvem Robertson Stadium) průměrná návštěvnost zde byla 22.127 diváků, poté se tým přesunul na Rice University´s Stadium (1965-67) kde se návštěvnost zvedla na 31.171 na zápas. V roce 1968 se po dlouhých jednáních o podmínkách podnájmu Houston Oilers přestěhovali do Astrodome a stali se tak prvním profesionálním týmem hrajícím v Dome stadiónu (krytý stadión) návštěvnost se zde okamžitě přehoupla přes hranici 40.000 na zápas.
Období AFL (1960-69) skončil Houston Oilers s bilancí 70-66-5 a dodnes několika platnými týmovými rekordy: 36 přihrávek na TD za sezónu QB George Blanda (1961), WR Hennigan chytil 101 přihrávek za sezónu, jako vůbec první profesionální hráč dosáhl hranice 100 (1964), CB Ken Houston na přelomu 60. a 70. let donesl 9 intů pro touchdowny.
V první polovině 70. let, po připojení AFL k NFL, se Oilers pohybovali na dně divize AFC Central. V letech 1972 a 1973 tým zažil své nejhorší sezóny když v každé z nich dosáhl pouhého jednoho vítězství. Tato nepříznívá bilance se změnila s příchodem trenéra O.A. "Bum" Phillipse. Bum Phillips rodák s Orange, Texas se prvních patnáct let věnoval trénovaní na střední škole, potom přešel do univerzitního fotbalu kde stejně jako v začátcích v NFL zastával fukci koordinátora obrany. Na tomto postu se také připojil pro sezónu 1974 k Houston Oilers a dopomohl po předešlých bídných letech k slušné bilanci 7-7. Od roku 1975 pak převzal post hlavního trenéra a ve své premiérové sezóně dovedl tým k výborné bilanci 10-4, ta však nestačila k postupu do playoff. Po následující nepovedné sezóně se tým pro rok 1977 opět zvedl a skončil s vítěznou bilanci 8-6, opět to však na postup do playoff bylo málo.
2. března roku 1978 den draftu do NFL, celkově první pick má Tampa Bay Buccaneers, Houston výměnou za čtyři svoje picky a TE Jimmie Gilese získávají od Tampy právo první volby a jako jedničku draftu berou texaského rodáka Earl Campbella. V témže roce Campbell dotáhl Oilers k bilanci 10-6 a postupu do playoff po osmileté pauze (nejdelší v historii týmu), získal ceny pro nejlepšího nováčka a pro nejužitečnějšího hráče ligy, v listopadu proti Miami Dolphins podal jeden z nejslavnějších výkonů pondělků (Monday Night Football), 28 car proměnil ve 199 yardů a 4 touchdowny. Po vítězství ve WC nad Dolphins (17-9) a nad Patriots v divizním playoff (31-14), tým ve finále AFC 1978 nestačil na Pittsburgh Steelers. Následující dvě sezóny Oilers postoupili vždy do playoff, Campbell v obou sezónach obdržel cenu MVP, ale po porážce ve finále AFC v sezóně 1979 opět se Steelers (Oilers nebyl uznán regulerní TD, kterým by vyrovnali) a prohře ve WC 1980 s Raiders (7-27) se Bud Adams rozhodl vyhodit Phillipse. Toho v roce 1984 následoval do New Orleans Saints i Earl Campbell za kterého dostal Houston první volbu Saints v draftu.
Bum Phillips, Earl Campbell a Elvin BetheaPo odchodu Bum Phillipse, se tým vrátil tam kde byl před jeho příchodem, do suterénu ligy. Krize vyvrcholila, když od weeku 4 sezóny 1981 porážkou na sadionu New Yorku Jets začala šňůra 23 porážek v řadě na půdě soupeřů (tento rekord NFL, byl překonán až 21. prosince 2003 kdy Detoit prohrál svůj 24. zápas v řade venku). Sezóna 1983 byla poslední pro legendárního obránce (DE) Elvina Betheau, který v modrých barvách oilers hrál od roku 1968 a dle neoficiálních zdrojů zaznamenal 105 sacků a výrazně pomohl ke dvěma finálovým účastem v AFC. V témže roce se na scéně objevila nová tvář do OL, Bruce Matthews, asi jen málokdo by čekal, že jako startující lineman vydrží hrát až do roku 2001 a vytvoří tak nový rekord NFL v počtu startů nekopajícího hráče. O rok později Houston vyhrál bitvu o QB Warrena Moona, který 5x vyhrál CFL (Canadian Football League). Houston tak měl v té době v útoku tři budoucí Hall of Fame hráče OL Mike Munchak (nadraftován v prvnim kole 1982), OL Bruce Matthews a QB Warren Moon (první afroamerický QB v Hall of Fame). Od roku 1987 pak Houston začal jako jeden z prvních týmů přecházet v útoku na systém "Run ´N Shot" (systém, kde byl útok primárně postaven na passing hře se 4WR a 1RB, který vymyslel roku 1970 "Mouse" Davis), proto tým vzal jako trenéra QB žáka Mouse Davise, June Jonesa.
Warren Moon, Mike Munchak a Bruce MatthewsV roce 1987 začali první konflikty mezi Budem Adamsem a Houstonem, kdy pohrozil městu, že pokud nezvětší kapacitu Astrodome (v té době 50.000 míst, nejmenší kapacita v celé NFL) přestěhuje se do Jacksonvillu, město Adamsovi vyhovělo a investovalo 67 miliónů dollarů do zvětšení kapacity o 10.000 míst, 64 luxusních boxů a nového astroturfu. Od roku 1987 také začala šňůra 7 účástí v playoff v řadě, Warren Moon byl během této doby 6x v pro bowlu a vytvořil několik dodnes platných týmových rekordů: 33,685 naházených yardů v karieře, 196 nahrávek na touchdown, 4,690 naházených yardů v jedné sezóně (1991), 527 naházených yardů v jednom zápase (proti KC v roce 1990) a 38x 300-yardových utkání. Frustrovaný neúspěchem v playoff: 1987 prohra v divizním kole s Broncos (10-34), 1988 prohra v divizním playoff s Bills (10-17), 1989 prohra ve WC kole se Steelers (23-26), 1990 prohra ve WC kole s Bengals (14-41), 1991 prohra v divizním playoff s Broncos (24-26) a
kolapsem ve WC kole v roce 1992 kdy Oilers vedli nad Bills 35-3 a nakonec prohráli 38-41 v prodloužení (největší obrat v historii playoff), dal Bud Adams týmu ultimátum, že v následující sezóně (1993) musí vyhrát Super Bowl. Oilers po nejlepší základní části v dosavadní historii (12-4) a vítězství v AFC Central divizi, však opět nepřešli přes divizní playoff kde tým nestačil na Chiefs (20-28). Adams dodržel své ultimátum a po sezóně vyměnil Moona do Minnesoty. Bez svého lídra skončili Oilers s třetí nejhorší bilancí v týmové historii (2-14), sezóna však nakonec skončila relativním úspěchem, když celkově 3. volbu v draftu využil k zisku dalšího afroamerického QB a budoucího lídra Stevea McNaira. Již ke konci sezóny převzal tým jako hlavní trenér Jeff Fisher, ten ukončil život systému Run ´N Shot a útok tak přešel na tradiční způsob útočení. Ve své první sezóně dovedl Jeff Fisher tým k bilanci 7-9 a v nasledném draftu tým jako 13. celkově vzal RB Eddieho George, jednu z nejdůležitějších tváří nadcházející dekády.
Během této doby také došlo k dalšímu konfliktu mezi Adamsem a Houstonem, ten razantně odmítal další požadavek na zvětšení stadiónu. Adams tak začal intenzivně vyjednávat s jinýmy městy o přesunu Oilers, Nashvillský starosta Phil Bresden zaručil Adamsovi investici 144 miliónů dollarů do nového stadionu. Bud Adams po sezóně 1995 oznámil přesun Oilers do Nashvillu od roku 1999, to mělo negativní dopad na návštěvnost domácích zápasů která byla kolem 20.000 na zápas, Oilers tak skončili sezónu s bizarní bilancí 2-6 v komorní atmosféře domácích zápasů a bilancí 6-2 na hřištích soupeřů. Mizerná návštěvnost přiměla Adamse přesunout tým do Tenneesse o dva roky dříve.
Protože však nový stadión ještě nebyl k dispozici vybral Adams za dočasné působení Liberty Bowl Memorial Stadium v Memphisu, který dostal přednost před Vanderbilt Stadium, největším stadiónem v Nashvillu, ten měl nezamlouvající kapacitu 41.000 míst a nesměl se na něm prodávat alkohol. V Memphisu však o nový tým nebyl zájem, především díky nezdařilým pokusům Memphisu o rozšířující tým NFL a budoucnosti týmu v Nashvillu, častokráte tak Oilers neměli v hledišti převahu svých fandů, navzdory této situaci tým doma vyhrál šest zápasů. Ale když v zápase proti Steelers, kde se návštěva vyšplhala na 50.667 diváků (jediná návštěva v sezóně, která by se nevešla na Vanderbiltský stadión) byla jednoznačná převaha fandů Steelers v poměru 2/3, rozhodl se Adams přesunout pro sezónu 1998 na Vanderbiltský stadión. V posledním roce Oilers tým přišel o playoff porážkami v 16. týdnu (GB 22-30) a 17. weeku (MIN 16-26).
ÉRA TITANSBěhem roku 1998 fanoušci z Nashvillu požadovali po Adamsovi, aby tým z přechodem na nový stadion změnil i název týmu. Ten toto odmítal s tím že chce, aby byli bývalé hvězdy stále spjaté s jeho týmem. Nakonec však Adams nátlaku podlehl a 22. prosince 1998 oznámil, že od roku 1999 ponese jeho tým název Tennessee Titans. Adams v témže roce založil Titans/Oilers Hall of Fame, aby tým neztratil svou minulost a během sezóny 1999 uvedl prvních sedm členů: QB George Blanda, DE Elvin Bethea, CB Ken Houston, DB Jim Norton, RB Earl Campbell, G Mike Munchak a bývalého generálního manažera Mike Holovak)
Nový stadión12. září 1999 se Tennessee Titans v zahajovacím utkání základní částí proti Cincinnati Bengals poprvé představili na beznadějně vyprodaném Adelphia Coliseum (každý domácí zápas Titans byl od té doby vyprodán). Vítězstvím nad Bengals v poměru 35-34 zahájili Titans 12-ti zápasovou vítěznou šňůru před domácím publikem (nejdelší šňůra pro nově otevřený stadión v moderní éře, pouze Buffalo Americans v roce 1920 vyhrali zápasů 13). S útokem vedeným QB McNairem a výborným náhradníkem Neilem O´Donnelem (odehrál pět utkání během zranění McNaira), HB Eddie Georgem, který naběhal 1.294 yardů (stal se teprve čtvrtým RB v historii NFL, jenž dokázal naběhat přes 1000 yardů v každé z jeho prvních čtyř sezón), a nejlepší obranou ligy vedenou sackující mašinou, celkově 16. pickem v draftu, nováčkem roku NFL, Javonem Kearsem (první AFC DE nováček, který se dostal do Pro Bowlu a první od roku 1978 v NFL), tým dosáhl nejlepší bilance v historii týmu 13-3 a skončil druhý v AFC Central za Jacksonvillem Jaguars. Ve WC Titans přivítali Bills, a když K Steve Christie poslal Bills 16 sekund před koncem do vedení, nezbývalo fanouškům Titans nic jiného než se modlit v zázrak. Trenér ST Alan Lowry a Hlavní trenér Jeff Fisher dali týmu pokyn k zahrání akce, kterou vedli v playbooku pod názvem "Home Run Throwback". Akce známá jako
"Music City Miracle" začala u FB Lorenza Neala, který chytil kratší výkop, předal šišku TE Franku Wycheckovi ten horizontální přihravkou našel WR Kevina Dysona a ten doběhl pro TOUCHDOWN, . V divizním playoff Titans přehráli Colts 19-16, především díky 162 rushing yardům George. Ve Finále AFC se potřetí v sezóně střetli s Jaguars a potřetí vyhráli 33-14 (Titans byli jediným týmem, který v sezóně 1999 porazil Jaguars). 30. ledna 2000 se v Atlantě v Super Bowlu postavil proti St. Louis Rams, na začátku druhého poločasu se Rams dostali do vedení 16:0, Titans však díky obrovské vůli a bojovnosti skóre vyrovnali (největší dotažená ztráta v historii Supe Bowlu), pak však Kurt Warner 73-yardovou přihrávkou na Isaaca Bruce poslal Rams opět do vedení.
Poslední drive Titans začínali na vlastních 10-yardech a hodiny ukazovali 1:54 do konce utkání. Steve McNair po krátkých přihrávkách a penaltách Rams dotáhl Titans na 10-yardů v pásmu Rams, zbývalo posledních 6 vteřin, poslední akce zápasu. TE Frank Wycheck měl na sebe navázat pozornost DB Jonese a WR Kevin Dyson slantem do vnitř udeřit. Snap, Jones běží u Wychecka, McNair hází, Dyson chytá a míří do Endzonu, Jones tackluje, čas vypršel, Dysonovi a celému týmu Titans chyběl 1-yard (tato play je známá pod jednoduchým názvem
"The Tackle").
Javon Kearse, "The Tackle"V nasledující sezóně Titans opět dosáhli bilance 13-3, tentokráte nejlepší bilance v celé NFL. V Divizním playoff však budoucí šampióni Baltimore Ravens, kteří 12. listopadu 2000 v základní části jako první tým vyhrál na Adelphia Coliseum, po výsledku 10-24 v ledovém měření sil poslali Titans na dovolenou. Po slabší sezóně 2001, se Titans po špatném startu 1-4 v sezóně 2002 nadechli k návratu mezi elitu a ve zbývajících zápasech už prohráli pouze jednou (Baltimore Ravens) a zajistili si vítězství nově vzniklé divize South (Tennessee Titans, Indianapolis Colts, Jacksonville Jaguars, Houston Texans). Po dramatickém vítězství v divizním playoff v prodloužení 34-31 nad Steelers, podlehli ve finále AFC s Oakland Raiders 24-41. V sezóně 2003 navázali na dobré výsledký z předešlé sezóny, tradičně dobrá obrana byla podporována výbornou hrou vzduchem vedená QB McNairem (obdržel MVP) a náhradníkem Billy Volkem dovedla Titans k bilanci 12-4 a postupu do WC. Tam Titans porazili Baltimore Ravens 20-17 FG v záverečných sekundách zápasu, hlavním tahounem v tomto zápas byl RB Eddie George, který se po prohře v nejchladnějším zápase v historii Oilers/Titans v divizním playoff s Patriots 14-17 (WR Drew Bennett v posledním drivu dropl dlouhou přihrávku, která by pravděpodobně poslala zápas do prodloužení), rozloučil s dresem Titans. Eddie George během své karierý startoval ve všech 128 zápasech od svého příchodu k týmu (nejdelší šňůra NFL pro RB od startu kariéry), stal se držitelem týmového rekordu v počtu naběhaných yardu v modrém dresu a 17. hráčem NFL co naběhal přes 10.000 yardů v kariéře.
Steve McNair, Eddie GeorgeSezóna 2004 se pro Titány nesla ve znamení velkého množství zranění klíčových hráčů a tým skončil s nejhorší bilancí v dosavadní historii od příchodu do Nashvillu 5-11. Náhradní QB Billy Volek, který nahradil zraněného McNaire na 8 zápasů, naházel jako teprve čtvrtý QB v historii NFL dva zápasy po sobě 400-yardů (14. týden 426y vs KC, 15. týden 496y vs OAK). Po nevydařené sezóně a vleklých problémech s platovým stropem se vedení rozhodlo pro razantní omlazení týmu, tým opustili hráči jako WR Derrick Mason, CB Samari Rolle, DL Kevin Carter a další. V draftu pak tým přïvedl hráče jako: CB - Pacman Jones, Reynaldo Hill, OL - Michael Roos, David Stewart, Daniel Looper, DB - Vincent Fuller, WR - Brandon Jones, Roydell Williams, Courtney Roby a TE - Bo Sciafe. Nejmladší tým NFL sezóny 2005 po solidním záčátku (výhra v 2. týdnu nad Ravens a těsná porážka v týdnu 3. s Rams) však následujícími pěti porážkami naplnil prognózy, nepříliš konkurence schopného týmu. Po sezóně se Titans rozloučili s QB McNairem, který byl vyměněn do Ravens, "Warrior" jak mu bylo častokráte přezdíváno pro jeho bojovnost a vůli po vítězství, odcházel s týmovým rekordem v počtu vítězství startujícího QB a prvního afroamerického QB, jenž vyhrál AFC.
Sezóna 2006 začala 29. dubna draftem do NFL, Titans jenž měli 3. celkovou volbu, rozmýšleli převážně o postu QB. Jako první byl v draftu vybrán DE Mario Williams (Texans), jako druhý RB Reggie Bush (Saints), na řadě byli Titans, koordinátor útoku Norm Chow toužil po Mattu Leinartovi, kterého vedl na univerzitě, generální manažer Floyd Reese viděl největší talent u Jaye Cutlera, nakonec měl však poslední slovo majitel Bud Adams a jeho volba byla Vince Young. Toto rozhodnutí přijmělo Reesa, který zastával funkci generálního manažera od roku 1994 po sezóně složit funkci. Před tréninkovým kempem pak tým podepsal ještě zkušeného QB Kerry Collinse, to však namíchlo dosavadní dvojku Billy Volka, který to cítil jako zradu a nedůvěru trenéru v jeho osobu, jeho požadavku o výměnu bylo okamžitě vyhověno a byl poslán k Chargers. Na pozici startujícího QB tak do sezóny nastupoval Kerry Collins, ten byl však po tragickém začátku 0-3 vystřídán na postu jedničky Vincem Youngem. Po prohře v Youngovo debutu s Cowboys a těsné porážce s budoucími šampióny Colts, Vince Young dovedl, po několika nezapomenutelných obratech ke konečné bilanci 8-8, jediné vítězství od playoff. Vince Young obdržel cenu pro nejlepšího nováčka a jako první QB nováček si zahrál Pro Bowl. Sezóna 2007 začala vítězstvím na Jaguars, kde padl rekord týmu v naběhaných yardech v jednom zápase 282 yardů (Chris Brown 175, LenDale White 66, Vince Young 22, Brandon Jones 19), avšak sezóna pak měla jiného hrdinu, byl jim DT kolos jménem Albert Haynesworth, nezastavitelný při pass rushy, kdy byl častokráte zdvojován a to dávalo prostor pro ostatní člený DL k nátlaku na QB, nezapomenutelný je jeho defenzivní zákrok na goalline ze 7. října 2007 proti Atlantě, kdy skokem přes C srazil Leftwichův Toss do ztráty pro Atlantu, v následném snapu byl zdvojen a Kyle Vandenbosh sackem udržel vítězství pro Titans. Titans s Big Alem v sestavě měli nejvíc QB hitů v celé NFL a bilanci 10-3, bez něj 0-3. konečná bilance 10-6 zajistila Titans playoff, kde jim za soupeře bylo San Diego Chargers. Titans skončili jako poslední tým v passing TD za sezónu, vyrazně tomu přispěl odchod obou startujích WR z roku 2006 a Brandon Jones, který po výborné 2006 sezóně, nastupoval do sezóny 2007 jako nejmladší 1. WR v lize, ale na této pozici vybouchl, jeho časté dropy stáli Titans nejedno vítězství. Tennessee k tomuto zápasu odjíždělo výrazně oslabeno, když pro zranění nemohli nastoupit: TE Bo Scaife, WR Roydell Williams (dva nejčastější cíle v základní části), C Kevin Mawae, RG Benji Olson, DB Hope, Harper, LB Fowler, i přesto Titans vedli po prvním poločase 6:0, poté se však začalo San Diego proti náhradním DB prosazovat vzduchem a konečným výsledkem 6:17 postoupilo do divizního kola. Po sezóně se s týmem rozloučil poslední pamětník Houston Oilers, dlouholetá opora Guard Benji Olson.
Albert Haynesworth, Vince YoungPřed sezónou 2008 se k týmu jako koordinátor obrany vrátil Mike Heimerdinger, pod jehož vedením v roce 2003 Steve McNair získal MVP. Pravě Heimedinger si v 1. kole jako 24. celkově vybral RB Chrise Johnsona, který zaběhl nejrychlší 40-ti yardový sprint ve scouting combinu všech dob 4.24. Před sezónou se týmu příliš nevěřilo, ale podceňovaný tým v 1. týdnu porazil černého koně sezóny a divizního rivala Jaguars 17-10, v zápase se však zranil startující QB Vince Young, toho nahradil pětatřicetiletý veterán Kerry Collins, který tým dovedl k vítězstvím nad slabým Cincinnati 24-7 a nevyzpitatelnému Houstonu 31-12. Po těchto zápasech se rozhodl trenér Jeff Fisher jmenovat Kerry Collinse startujícím QB do konce sezóny. A vítězství díky výborné obraně a ničivému "smash ´n dash" rushing útoku (rychlý RB Chris Johnson a silový RB LenDale White) příbývali geometrickou řadou MIN (31-17), BAL (13-10), KC (34-10), IND (31-21), GB (19-16), CHI (21-14), JAC (24-14), až 12. týden tým prohrál s New Yorkem Jets po mizerném výkonu (13-34), některé týmy sáhli k radikálnimu řešení kdy hráli vše proti rushi, především Chicago Bears, které udrželo rushing Titans na celkovém počtu 20 naběhaných yardů (nejméně v historii týmu), právě v těchto zápasech Kerry Collins prodával své dlouhodobě nasbírané zkušenosti). V 16. týdnu pak Tennessee přivítalo v přímém souboji o nejvyšší nasazení do playoff Pittsburgh Steelers, při absenci dvou velkých opor v DL Hayneswortha a Vanden Boshe, většina odborníků favorizovala Steelers. Titans však jako jediný tým v základní části uhráli proti Pittsburghu přes 300+ yardů a po senzačním výkonu nováčka DT Jasona Jonese (3.5 sacks a 3x FF), vyhráli 31-14. V posledním zápase pak v exibičním duchu, v zápase kde šlo hlavně o to se nezranit, proti sobě nastoupili rezervy Titans a Colts. 10. ledna 2009 přivítal Nashville zápas playoff po šesti letech. Titans přehrávali Ravens ve všech směrech, na 1st downy 21-9 na celkové yardy 391-211, ale zranění skvěle hrajícího Chrise Johnsona, dvou zbytečných fumblech v RZ (White a Crumpler), minutého FG z 52 yardů a rozhdočích kteří neudělili Ravens v klíčovém momentu penalty za zdržování, proměnili pravděpodobně 10. leden 2009 v nejčernější den v historii Titans/Oilers.
Kerry Collins, Chris Johnson, LenDale White2. února 2009 smrt Nancy Neville Adams (84), ukončila 67 let trvající manželství Budu Adamse.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
Já můžu dodat jen, že valnou většinu hráčů mám na kartičkách..... 
